V brzkých ranních hodinách mě nabírá kamarád Jarda a vyrážíme do Prahy na letiště. Cesta autem i letadlem proběhla bez komplikací a kolem 14h jsem na letišti v Barceloně. Poskládám si kolo a kolem 16h šlápnu do pedálů. Co se hned z počátku nepodařilo dost dobře naplánovat, byl výjezd z letiště. Výjezd jsem totiž plánoval z jiného terminálu. Asi po hodině se dostávám na svou trasu a vyrážím. Původně jsem měl v plánu první den zakončit v Barceloně a vyjet až druhý den. Bohužel i když jsem měl ubytování zamluvené přes Booking.com od března, 3 dny před odjezdem mi přišel email, že mé ubytování bylo zrušeno (pozn. z fiktivních důvodů). Na poslední chvíli jsem se tedy rozhodl pokračovat po trase a zamluvit ubytování v městě Aiguafreda, což je zhruba 80 km od letiště.

Nejhorší hodiny výpravy na sebe nenechají dlouho čekat. Cesta není tak jednoduchá, jak se zdálo na mapě. Chvílemi musím improvizovat a vzít to přes červené turistické stezky. Bohužel pro mě, španělské červené stezky připomínají spíše ferratu než turistickou trasu, je tma a do toho prší. Některé úseky už byly na hraně. Avšak po představě a akceptaci různých scénářů, mezi kterými byla mj. i varianta, že mi kolo spadne ze skály (pořád lepší kolo než já), druhý den ráno ho půjdu sebrat a budu vymýšlet cestu zpět domů, vše šlo o poznání líp. Jednoduše když se člověk psychicky připraví na nějaký horší scénář, dá se toho zvládnout opravdu dost. Kromě psychiky bojuji i se svaly na svém těle. Dostávám silné křeče do nohou, které vedou celou nohou přes lýtko a stehno. Tělo rezignuje na současnou situaci a je to těžký. Někdy kolem 23.30 se dostanu do Aiguafredy a po chvíli dohadování nakonec majitel penzionu otevře a dá mi klíče od mého pokoje. Uff to byl tedy start.

Španělsko se mi líbí. Na každém rohu jsou domy z kamenů, které na první pohled vypadají, jak kdyby tu stály stovky let. Turismus je touto dobou na nule. Místní si mě překvapeně prohlíží, jakoby si říkali, že jsem nejspíš někde zabloudil. Anglicky nikdo neumí, ale musím dodat, že všichni jsou hrozně milí a snaží se mi vyjít vstříc. Tohle se mi fakt líbí. Přijíždím do přírodního parku Cadí-Moixeró, kde jsou už poměrně slušné hory – pohyboval jsem se v nadmořské výšce kolem 2 000 m.. Tenhle park dá na naloženém gravelu fakt zabrat. V lepší případě vede cyklostezka po šotolině, v horším vede místy, kde možná nějaká stezka v minulosti byla. Teď po ní ale není ani památky. Do toho dost proměnlivé počasí, je to prostě náročné. Každopádně když o své výpravě začnu pochybovat, řeknu si něco ve smyslu: „Chtěl jsi to? Máš to mít. Tak makej.“ A nakonec se žádný kopec nezdá až tak velký.

Jestli mi ve Španělsku něco chybělo, tak to byly otevřené hospody a kavárny. V částech, kterými jsem projížděl, jako by chcípl pes. Za to v Andoře, to je jiná. Tady to žije. Promenády s lidmi a otevřené podniky na každém kroku. První noc jsem si bookl ubytování v hotelu. Dojdu na pokoj a najednou to na mě padne. Je mi šoufl, točí se mi hlava. Skočím si do lékárny pro teploměr, který po chvíli ukazuje 39°C. Dřív bych tomu nevěřil, ale ukazuje se, že když jste v sebevětších nesnázích, tělo vás podrží. Jakmile ale dorazíte na místo, kde je teplo, sucho a navíc čerstvě ustlaná postel, úsilí předchozích dnů si začne vybírat svou daň. Hotel je hezký, takže si řeknu, že nemá smysl to hrotit a když to ráno nebude k tomu, protáhnu si to tu.

Druhý den ráno je mi dobře a snídaně formou bufetu mi ještě zlepší náladu. Teplota je pryč, takže se rychle sbalím a vyrážím pokořit horský průsmyk Port d’Envalira s nejvyšším bodem 2 408 m.n.m.. To se v brzkých odpoledních hodinách podaří. Mám radost. V tu chvíli to samozřejmě ještě nevím, ale je 5. den výpravy a po nejrůznějších nešvarech zažívám nejemotivnější chvilky celé výpravy.

Z Andorry na francouzskou riviéru to pěkně sviští a navíc se mi podařila naplánovat krásná trasa. Venkovních teplot pod 10° a deště však bylo dost a já se těším, jak se ve Francii ohřeju u moře. Bohužel se opakuje něco podobného jako když jsem objížděl ČR po hranicích a těšil se na Moravu.

U moře je vedro, cesta po rovinách vůbec neubíhá a já začínám být otrávený. Na riviéře zvládnu jeden den a poté poměrně zásadně začnu měnit trasu. Místo přes Monako to vezmu přes Digne-es-Bains a pak napřímo do italského Cunea. Samozřejmě nemám porovnání, ale trasa přes Digne-es-Bains byla suprová. Tahle narychlo udělaná změna se povedla.

Francie mě hrozně mile překvapila. Krásné hory. Výborné gastro. S angličtinou nebyl nikde problém. Francie byla parádní.

Do Itálie jezdím často jak v létě tak v zimě, je to jedna z mých nejoblíbenějších zemí. Krásné hory, skvělá kuchyně, milí lidé a z jihu Čech je to poměrně blízko. Nicméně nyní jsem poprvé v končinách, kam turisté zamíří jen zřídkakdy a k mému překvapení narážím na největší jazykovou bariéru výpravy. Nejvíc mě zaráží, že i když řeknete, že neumíte italsky, běžný Ital se vám danou věc přesto bude pokoušet vysvětlit italskými souvětími. Domluva například ubytování je tím pádem velmi vyčerpávající, ale nakonec se vždycky dohodneme. Na příště by bylo dobré naučit se aspoň nějaké základy italštiny.

Z italské Chiavenny vyjíždím směr Saint Moritz. Je pošmůrno, drobně prší, jedu po silnici, kde jezdí dost aut a zdolávám náročné stoupání. Na tom by samo o sobě nebylo až tak nic nečekaného, avšak ukazuje se, že je to silná zkouška mého odhodlání. Každou půl hodinu mě totiž předjede autobus s nápisem „St. Moritz – Bahnhof“. Takovou třešničkou je skutečnost, že na zadní části autobusu jsou držáky na kola. Pokušení tu samozřejmě je, ale cítím se dobře, jedu podle plánu a pokud bych nyní na ten autobus nastoupil, je mi jasné, že bych si to vyčítal. Pokračuji tedy dál po svých a dojíždím do Maloji, kde den zakončuji v kempu.

Na Švýcarsko jsem se těšil hodně. Bohužel to zrovna vyšlo tak, že mi dost prší. I přesto zdolávám 115 km a dojíždím do Rakouska.

Jsem v Rakousku. Když jsem si během zimních večerů trasu plánoval, říkal jsem si, že když dojedu do Rakouska, dá se to považovat za úspěch a z Innsbrucku mohu dojet domů vlakem. Nicméně jedu podle plánu a dotáhnutí této výpravy až domů se zdá být reálné.

Kilometry ubíhají, počasí přeje a na krajině lze pomalu ale jistě pozorovat, že se blížím domů. Po 21 dnech to přijde. Dostávám se na hraniční přechod Nové Údolí. Zastavím, chvilku to vstřebávám. Samozřejmě radost ohromná. V kiosku si koupím české pivo a dojedu na nouzové nocoviště.

Druhý den ráno už jen vše pobalím. Opravím defekt (mimochodem jediný za celou výpravu) a vydávám se na poslední kilometry směr České Budějovice. První přivítání proběhne s rodiči v Holašovicích, kam mi dojeli na kolech naproti. Dáváme společný oběd a pak už dotahuji zbývající kilometry. V sobotu 10. června přibližně v 15h jsem doma.

Hodnotím to tak, že celkově byla tato výprava míň náročná než objetí České republiky po hranicích. Kdo se tedy vydá na mou trasu a zvládne ji do 2 týdnů, dovolím si tvrdit, že se nemusí bát Pyrenejí, Alp ani jiných velkých hor. Jako testovací výprava jak vybavení tak fyzičky je Republika perfektní.

Měl jsem s sebou Gopro, dron a samozřejmě telefon. Točil jsem každý den a když jsem dorazil domů, měl jsem natočených XX hodin materiálu. Nakonec se mi to podařilo nastříhat do 12 minut. Věřím, že to stojí za zhlédnutí.

Datum odjezdu jsme stanovili na jeden červencový pátek a kromě ověřené sestavy se k nám přidává nový člen výpravy Karel. V Praze kluci na auto naloží kola, naberou mě v Budějovicích a pak už frčíme směr Lublaň. Trochu úsměvné je, že Řízek, Matouš i já jsme si letos koupili nová kola a všichni jsme sáhli po kolu Canyon Grizl CF v šedé barvě. I když máme každý trochu jinou výbavu (CF 6, CF 7, CF 8) na první pohled kola vypadají stejně. Kola sundáme z nosiče, připneme brašny a začínáme ukrajovat první kilometry.

Triglavský národní park nás přivítá výšlapem na Vršič (1 737 m.n.m.), tady se prověřuje, kdo má letos našlapáno a kdo tzv. potí krev :-). Nicméně všicí se na vrcholu sejdeme a pak už se jen kocháme výhledem do okolí. Potěšující je zjištění, že do Bovce, kde plánujeme přespat, už nás čekají jen záporné výškové metry. Sviští to slušně, předjedeme pár aut, autobus a den zakončujeme v kempu Trenta.

Další den jedeme směr Kobarid, volíme vysokohorskou prémii a zdoláváme Stol. Ze Stolu sjedeme do Kobaridu, zabydlíme se v kempu na břehu Soči, kde zůstáváme i následující den. Odpočíváme, seřizujeme kola a nabíráme energii na další dny.

Ačkoli by se dalo očekávat, že po odpočinkovém dni budeme plní energie, v mém případě to tak úplně nebylo. Předchozí večer v hospodě se nečekaně protáhl a jeho následky jsou znát každým šlápnutím. Z Kobaridu (235 m.n.m.) se vyškrábeme na Trinški vrh / Monte Piatto cima (1 138 m.n.m.) a po hřebenu pokračujeme dál směr Nova Gorica. Z hřebenu není vidět údolí, poněvadž je pokryté kouřem. Dozvídáme se, že nedaleko Gorice je rozsáhlý požár a že musíme cestu upravit. Měníme tedy trasu a den zakončujeme v obci Kanal.

Z Kanalu jedem dál do Ajdovščiny, kde postavíme stany a nocujeme. Další den dojíždíme do obce Jezero, kde přespáváme na travnaté pláži u jezera. Cesta těchto dvou dnů byla pěkná, ale v porovnání s Triglavem poněkud nudná.

Poslední den v dopoledních hodinách přijíždíme do kavárny v Lublani, posnídáme, projedeme si město a pak už jen přiděláme kola na auto a jedem dom.

Rád jezdím na kole sám, ale s kamarády je to prostě lepší a výprava do Slovinska vyšla skvěle. Jasně, bylo tam pár komplikací, vedro, nekonečné kopce, požár u Nové Gorice, ale stálo to za to. Slovinsko dobře znám jak ze země (turistika) tak ze vzduchu (paragliding), ale na kole to má další rozměr. Jako vrchol výpravy považuji Triglavský národní park, který bere dech a to nejen při šlapání do kopců :-).

Cestu do Nové Peci dobře znám a jelikož nerad jezdím tam, kde už jsem byl, plus proti mně fouká mírný západní vítr, kilometry ubíhají pomalu.

Po průjezdu Novou Pecí na mě konečně dýchne Šumava a jízda začíná být taková, jakou jsem si představoval :-). Mým plánem je přespat tam, kam dojedu, ale jelikož jsem v první zóně národního parku a na mapě je vidět Nouzové nocoviště Bučina, cíl prvního dne je jasný. (Pozn. kdybych věděl, že Bučina je bývalá nejvýše položená osada v Čechách, nejspíš bych své rozhodnutí přehodnotil.) Zdolané výškové metry přibývají a po 20h jsem na místě.

Říkám si, že je nějaká zima, kouknu na telefon a vidím 5°C, předpověď na ráno hlásí teploty kolem nuly. To mě trochu zaskočí, nemám s sebou dlouhé kalhoty, teplé ponožky ani čepici. Navlíknu na sebe, co mám, něco sním a jdu spát.

Slušně promrzlý se probírám do druhého dne. Posnídám, sbalím se a vyjíždím směr Kvilda. Následuje Modrava, kde se teplota stále pohybuje kolem 4°C a začíná pršet. Zastavuji pod přístřeškem před turistickým infocentrem a po chvíli se dávám do řeči s cyklisty, kterým na Modravě končí dovolená a jedou domu autem. Pokecáme. Zapijeme to jejich výbornou domácí slivovicí a je čas jet dál.

Cesta kolem Roklanského potoka je krásná po celý rok. Většinou sem jezdím v zimě na běžky, ale i na kole je to paráda. Udělám si fotku a jedu dál směr Prášily. I když plánovaná trasa vede mimo náves, nedá mi to a cestu si trochu protáhnu. A dobře dělám. Na návsi je kavárna spojená s menším marketem a mají otevřeno i neděli (což je dnes). V marketu koupím vodu, ovoce a vedle v kavárně si nechám nabít mobil a powerbanku a dávám si zákusky a kávu.

Dál má cesta pokračuje přes Špičák na Železné rudě, kde mě překvapí nasněžený sníh na jedné straně kopce. Ze Špičáku to pěkně sviští až do Nýrska, kde se zastavuji na jídlo. Jelikož se venku zvedá vítr, kouknu na radar a vidím, že se žene slušná bouřka. Na nic nečekám a jedu dál směr Všeruby.

Pokud v jarních měsících budete spát u lesa a v noci uslyšíte štěkot z více stran, pravděpodobně to není noční hon, nýbrž liščí štěkot, pomocí kterého si lišky vyhrazují své teritorium. Na rozdíl ode mě se tedy nemusíte bát, že vás v noci omylem zastřelí místní myslivec :-).

Třetí den ráno mě čeká cesta k rozhledně Čerchov. Cesta je nezpevněná, výškový profil neúprosný a na mě dopadá první krize.

Je to náročný den, ale odhodlání mě nutí jet dál. Světlou chvilkou je zastávka v Rozvadově v restauraci Myslivna. Příjemná obsluha, výborné jídlo s domácím pečivem a na závěr skvělá káva. Jestliže pojedete kolem, určitě se zde zastavte. Když vezmu celou cestu kolem republiky, tohle bylo nejpříjemnější kulinářské překvapení.

Má cesta pokračuje na bývalý Pavlův Studenec a dostávám se do krásné krajiny plné rozsáhlých luk. Možná je to vyčerpáním, ale pocitově to vnímám jako jedny z nejkrásnějších kilometrů v cyklistickém sedle. Najednou mám energii a plním denní plán. Nicméně tělo začíná vzdorovat a já cítím nepříjemný tlak v levém koleni.

Čtvrtý den ráno doufám, že koleno bude dobré. Bohužel. Je to taková zvláštní bolest v přední části. Když se nehýbu, vše je v pořádku, ale jakmile koleno ohnu, cítím ten nepříjemný tlak. Googlím, čím může být podobný problém způsoben a zjišťuji, že je to pravděpodobně způsobem šlapání. Je nutné to nervat silou, dávat si nižší převody, zvýšit kadenci. Vyjíždím a zkouším, jak to půjde.

Jde to. Bolest se nezhoršuje. Jedu dál přes Cheb do Aše. Cesta do Aše je překvapivě hezká. Zpestřením je setkání se zmijí, která je klidná, oba si hledíme svého. Aš mě tedy dvakrát nenadchnul, zastavuji v Minimarketu u Šimona s obsluhou asijského původu, kupuju vodu a pár drobností. Dál se nezdržuji a jedu dál přes Německo směr Plesná. Za Plesnou si vyhlídnu přístřešek s minerálním pramenem Plesenské kyselky a nocuji.

Je tu pátý den a krize vrcholí. Po noci strávené na louce vzhledem k alergii ráno sotva otevřu zalepené oči. Bolest v koleni je horší. Tělo celkově rezignuje a je mi jasný, že takhle to dál nejde. Kašlu na denní plán a koukám do mapy, jestli v okolí není nějaký kemp.

Za cíl mi padne Kemp na Tajchu v obci Šindelová. A hned při příjezdu je mi jasný, že to bude paráda. Žádné asfaltové parkoviště pro auta, kde máte pruh trávy na stan, tohle je přírodní kemp přímo u rybníka s průzračnou vodou, loukou a lesem. Nevím, jestli jsem byl někdy v hezčím kempu. Pravděpodobně nebyl. Zabydlím se a jdu do občerstvení, které provozuje zcestovalý p. Milan. Je to sympaťák každým coulem, který vám připraví steak, tortilu, klobásu, pizzu… prostě téměř cokoliv :-). Ochutnám skoro vše z jeho nabídky a zapiju to pivem. Nálada se začíná zlepšovat, ale pochybuji, že celou republiku odjedu.

Zpětně to hodnotím tak, že tento odpočinkový den byl nutný. Shodou okolností to vyšlo na výjimečné místo, které mi dodalo neuvěřitelnou dávku energie. Tohle prostě nenaplánuješ :-).

Odpočatý z předchozího dne se probírám do nového rána. Výškový profil na Klínovec je sice děsivý, ale cesta vede přes Boží Dar, kde to mám hrozně rád.

Počasí přeje a dostávám se do Horní Blatné a mířím směr Boží Dar. Rozsáhlé světle zelené jarní louky mi dodávají energii a cesta pěkně ubíhá. V Božím Daru dávám kafe, doplňuji zásoby a směřuji ke Klínovci. Klínovec zdolán bez větších obtíží, udělám fotku a frčím dál směr Vejprty.

Z Vejprt nakonec dojedu k vodní nádrži Fláje. Cesta je to pestrá s minimální provozem. Plním denní porci kilometrů a výškových metrů a spokojený se jdu připravit na nocování.

Na dnešek jsem si naplánoval slušnou porci kilometrů, ale motivace by tu byla. Jelikož na noc a následující ráno jsou hlášeny bouřky, zamluvil jsem si ve Varnsdorfu hotel se snídaní :-).

Louky kolem Moldavy, to je něco pro mě. Na kole se tam jede parádně. Do Hřenska volím trasu přes Schönu a přívoz. Přechod z Čech do Německa je téměř neznačen a vede po turistické trase, takže se stalo nevyhnutelné, přejel jsem ho a mám tu první větší zajížďku. Ještě to zkouším nějak vymyslet, ale po chvilce bloudění se vracím zpět. Zrovna to tak vyšlo, že mám vybitou baterku v mobilu a jsem bez mapy. Dávám na svůj orientační smysl, bez občasného váhání se to neobešlo, ale nakonec dojedu do Schöny v Německu a beru přívoz do Hřenska. Je 17h, check in v hotelu ve Varnsdorfu zavírá ve 20h, což je ještě kus cesty, přesto zastavuji v občerstvení U Fořta, kde dávám jídlo a dobíjím telefon, abych měl k dispozici mapu.

České Švývarsko se na kole jede moc pěkně. Kvalitní asfaltové cykloztezky přímo u pískovcových útvarů. Tohle se prostě musí líbit každému cyklistovi. Času není nazbyt, zastavuji pro jednu fotku a dál už se kochám jen ze sedla.

20h se blíží, pro jistotu volám do recepce hotelu, aby se mnou počítali. Paní recepční je moc milá a sdělí mi, že ní problém pár minut počkat. Jedu, co to jde a do hotelu přijedu ve 20:01.

Převezmu klíčky, jdu do pokoje a přichází na řadu praní. Oblečení vyperu v umyvadle, rozvěsím ho po celé koupelně a jdu to zapít.

Ráno sice neprší, ale je mokro, zima a z hotelu se mi vůbec nechce. Vyjíždím až po 10h, což není dobrý.

Přes Hrádek nad Nisou a Chrastavu dojíždím do Mníšku a začínám stoupat do Jizerských hor. Kopec je to slušný, nicméně na kole jsem tady už jel a vím, že po vystoupání mě za odměnu čeká vodní nádrž Bedřichov – další krásné místo.

Jizerské hory mě příjemně překvapily. Jsou to tak akorát velké kopce, chvíli jedete nahoru, pak zas dolů. Prostředí se hezky mění. Jako cíl jsem si dal Vysoké nad Jizerou s výhledem na krkonošský Kotel. Kolem 22h dorážím na místo.

Probuzení do devátého dne je jedno z nejhezčích. Obloha bez mráčku a sotva vylezu ze stanu, hledím na Krkonoše. S tímto neobyčejným výhledem posnídám, prohodím pár milých slov s místním občanem a jedu směr Jelemnice a Vrchlabí.

V Krkonoších mě čekají slušné kopce a když jedu kolem třetí rozhledny, říkám si, že už by se to mohlo lámat :-). Krkonošema projedu do Žacléře a pokračuji směr Lubawka (PL). Z Lubawky kolem Adršpachu až do Police nad Metují.

Co mi hází vidle do mých plánu je skutečnost, že v první polovině června je většina kempů v Čechách zavřená. Zkouším ještě hotel v Polici nad Metují, ale 2* hotel na severu Čech vážně nechceš. Takže jsem docela rád, že nemají volno a nedaleko Police nocuji.

Ráno se rychle sbalím, poněvadž se žene déšť a směřuji to zpět na náměstí v Polici. Zajímavé, že hned vedle 2* hotelu, ze kterého mi běhá mráz po zádech ještě teď, je útulná pekárna s posezením.

Jsem tam zhruba dvě hodiny, dám si dvě kafe a naplním břicho slaným i sladkým. Rád na to místo vzpomínám. Když vyjedu ještě prší, ale dobrá nálada mě neopouští. Za chvílí jsem v Polsku a projíždím Národním parkem Stolové hory.

Dál cesta vede po Polské straně kolem Orlických hor a svou cestu zakončuji v Králíkách. Mimo sezónu je to mrtvé město, kde v místní hospodě vaří do 15h. Dojedu na náměstí, kde je bar se zahrádkou a objednávám Ráznou 10° od Radegastu. Dávám se do řečí s místními, objednávám pizzu (nic jiného nemají) a dám si ještě jedno pivo. Je to příjemná zastávka, ale čas letí jak blázen, takže platím a jedu k vyhlídnutému přístřešku.

V dopoledních hodinách mě čekají Hanušovice – takhle jsem si Jeseníky nepředstavoval, nezdržuji se a jedu dál směr Jeseník. Dle radaru čekám na bouřku a ta přichází. Za deště projedu Jeseníkem a dál pokračuji na Zlaté Hory, kde mám rezervovaný penzion.

Cesta Jeseník – Zlaté Hory – konečně Jeseníky, které jsem očekával. Obzvlášť se mi líbí v Mlžných močálech, kde je vážně mlha. Sice jsem promočený, jak kdybych zrovna skočil do rybníka, ale jelikož mě čeká penzion, nějak mě to netrápí a převládá dobrá nálada.

Při příjezdu na penzion následuje obvyklá procedura praní prádla v umyvadle. Jelikož jsem promokl nejen já, ale i část vybavení, beru vše na pokoj a tam to rozbaluji :-).

Poněvadž na 12. den nebyly na trase žádné velké kopce, řekl jsem si, že pokud chci republiku do 16 dní dotáhnout, musím to hecnout. Plán tedy je dojet ze Zlatých Hor do Jablunkova se zastávku v Bohumíně, kde se setkám s kamarádem Honzou.

Z Krnova do Opavy se jede vážně moc hezky. Kolem 16h jsem v Bohumíně a dávám na posilněnou Plzeň s Honzou. Dál pokračuji přes Karvinou do Českého Těšína, kde nakupuji zásoby a jedu směr Jablunkov.

Na radaru to nevypadá dobře, schyluje se k pořádně bouřce. Vjíždím do Třince, po pravici vidím industriální komplex Třineckých železáren a hned za nimi nad Beskydy černo. Pořádný černo. K plánovanému nocování to mám 20km. Ještě 10km dám a pak mě bouřka dostihne. Je tu šupec jako kráva. Čekám do 22h, jestli se to zlepší. Nic moc. Sedám na kolo a dávám si nejhorších 10km výpravy.

Nakonec dojedu promočený k plánovanému přístřešku a říkám si, co tady blbnu.

Závěr předešlého dne byl sice trochu na hraně, ale ukázalo se, že za den zvládnu odjet 180 km. Po 10ti dnech zase začínám pomalu věřit, že objetí republiky v termínu je reálné.

V Beskydech jedu na kole poprvé, po zklamání z Jeseníků nemám velká očekávání. Jak jsem příjemně překvapen! Možná to bylo tím předchozím rovinatým dnem, možná trochu přidala i jiskřička naděje, že se objetí republiky podaří, nicméně Beskydy jsou krásné hory s jedinečnou přírodou a s minimem turistů. Tyhle hory mě chytly za srdíčko.

Na odpoledne jsou opět hlášené bouřky a povodňová výstraha. Googlím penzion a den zakončuji v obci Karolinka nedaleko Velkých Karlovic.

Při výjezdu z Karolinky ještě trochu poprchává. Začátek trasy mám naplánovaný přes turistické modré, avšak bouřky z předešlých dní udělaly své. Na gravelu s bágly se jede těžko. Přesto kdybych si měl vybrat mezi tímhle a prvotřídkou, radši bych tuhle rozbitou modrou.

Dopolední zastávku dávám ve Valašských Kloboukách a dál jedu směr Bojkovice, Strání, Velká nad Veličkou.

Den zakončuji v kempu u koupaliště Lučina ve Tvarožné Lhotě.

Když jsem mrzl na Šumavě na začátku výpravy, na tenhle den jsem se fakt těšil. Říkal jsem si, že bude teplíčko, rovinky a závěr výpravy v dohledu.

No a nakonec se z toho vyklubal nejnudnější den ze všech. Horská jezírka a tůňky vystřídaly zelené brčály, na cyklostezkách lidí jak na Václaváku a vedro. Tohle vážně není nic pro mě. Chápu, že jezdit na Moravě na kole ze sklípku do sklípku může být fajn. Ale jet na Moravu v první řadě za cyklistikou vážně není dobrý nápad.

Světlou stránkou dne byla zastávka a koupání v Mašovického lomu.

Počasí přeje a vypadá to na poslední den výpravy.

Ráno se ještě vykoupu v lomu, dobalím a přes Vranov nad Dyjí, Waldkirchen an der Thaya, Chlum u Třeboně a Třeboň jedu domů.

Cesta je to příjemná, hlavou se mi honí, kde jsem byl, co jsem zažil a s úsměvem na rtech se blížím k Českých Budějovicím.

Musím se k něčemu přiznat. Na tomhle cyklovýletě se z mě stal fanoušek country :-). Už druhý den výpravy jsem se těšil, až krouhnu tisícovou míli a pustím si následující song. Někde na území Rakouska se to stává skutečností. Zvolním tempo, reprák dávám na plno a s hřejivým pocitem uvnitř si to šlapu krajinou.

Z Třeboně už cestu dobře znám. Na budějovickém náměstí udělám fotku, v místní restauraci dám pivo a tatarák, výlet si vnitřně uzavřu a pak už zbývá dojet jen pár stovek metrů dom.

Dle mého názoru se jedná o nejlepší trasu, jak objet republiku po hranicích za dva týdny. Celkově jsem najel 1,746 kilometrů, nastoupal 25,236 metrů a trvalo mi to 16 dní a 15 nocí. 10x jsem nocoval nadivoko, 3x v penzionu a 2x v kempu.

Čím víc cestuji a čím víc toho vidím, tím víc to mám rád tady u nás doma. Šumava, Krušné hory, Jizerské hory, Beskydy to jsou vskutku krásná místa naší země a díky této výpravě jsme měl možnost prozkoumat je zblízka. Je sice pravdou, že na nějakou detailní turistiku nebyl prostor, ale jako základní přehled tahle výprava posloužila víc než dobře. Už mám v hlavě do jakých míst se vrátím a prozkoumám je důkladněji.

Nápad, který vznikl mj. jako jeden z důvodů obhajoby koupě dalšího kola :-), se podařilo dotáhnout do úspěšného konce. Jak se dalo předpokládat, byly horší i lepší chvilky. Jelikož výškový profil naplánované trasy realitě ani vzdáleně neodpovídal, byl silně podhodnocený, horší momenty byly o dost horší, než jsem čekal, že budou. Ale právě díky nim, byly lepší chvilky o to silnější. Musím říct, že celkově byl tento výlet dost intenzivní a díky tomu se mi nesmazatelně vryl pod kůži. Fyzické následky to na mě nezanechalo a psychické, mám za to, že taky ne. Jestli mi ale něco tenhle výlet dal co se týče seberozvoje, bude to následující: „Každý kopec se dá zdolat. Každý problém má řešení. Vzdát to můžeš zítra.“ 

Po vyjetí si zvykám na přidanou hmotnost. Do kopců řadím nižší převody a zvyšuji kadenci. Přeci jen je to jiný styl jízdy než když člověk jede nalehko.

Za chvíli jsem v Třeboni na náměstí a první posilňující zastávka musí být :-). V místní kavárně si dávám zmrzlinu a kafe a po chvíli jedu dál. Co se mi během mých cest osvědčilo, pokud narazíte na pěkné místo, zastavte a dejte si něco dobrého. Čekat na první zastávku do poloviny denní trasy není ta nejlepší strategie :-).

Pokračuji dál přes Chlum u Třeboně, České Velenice, Nové Hrady, v Dobré Vodě naberu vodu z pramene a pokračuji směrem přes Pohorskou Ves až do Dolního Dvořiště. Za vesnicí kouknu na hodinky a vidím vzdálenost přes 130km a začnu hledat vhodné místo na přenocování.

Cesta přes Horní Dvořiště do Přední Výtoně – pravděpodobně nejnáročnější úsek výpravy. Kopec za kopcem plus horší povrch. Do Výtoně jsem přijel slušně vyřízený.

Zastávka byla nevyhnutelná. Dávám malinovku. Doplním vodu a vyrážím směr Horní Planá, kde je moje oblíbená hospoda. Cesta kolem Lipna je pěkná až na jednu pořádnou černou zmiji, kterou jsem málem přejel u Schwarzenberského kanálu před Novou Pecí. To mě bude děsit ještě hodně dlouho :-D. Konečně dojíždím od Horní Plané a dávám výborný oběd zakončený skvělou kávou.

Přes Boletice a Kleť dojíždím do Křemže. Vykoupím večerku na náměstí a říkám si, jestli to dotáhnu dom nebo přespím v okolí. Jelikož to jsem měl vyhrazené 3dny a věci na přespání jsem vyzkoušel jen jednou, volím druhou možnost a přespávám v okolí Křemže.

Poslední den už mi zbývá jen dojetí dom. Kromě cesty, kterou znám zpaměti, najíždím na novou cyklostezku z Boršova do Plané. Poté už jen pár posledních km a jsem doma.

Byly to náročné 3 dny, ale musím říct, že všechno vybavení se osvědčilo. Dal jsem si s výběrem práci, pročítal nejrůznější hodnocení, tipy, vracel zboží, které neodpovídalo mým potřebám a celkově jsem nad zvolenou výbavou strávil dost času, ale vyplatilo se to. Jediné slabší místo byla moje fyzička. Na republiku to bude chtít ještě něco najezdit.