Bikepacking Europe 2023 | Španělsko, Andorra, Francie, Itálie, Švýcarsko, Rakousko, Německo, ČR

Je podzim 2022 a po úspěšném objetí České republiky přemýšlím, kam se vydat příští rok. Cílem je přidat kilometry a vyrazit (třeba aspoň částečně) do zahraničí. Ideální teoretickou vzdálenost jsem si nastavil na 2 000 km a bylo by dobré využít v jednom směru leteckou přepravu. Mně osobně přijde lepší začínat cestu v nejvzdálenějším bodě a jet směrem domů. Člověk se domů těší a odpadá mnohdy náročné plánování přepravy zpět domů s termínově nejistým odjezdem.

Začínám zkoumat lety z Prahy a po chvíli nalézám spoj Praha – Barcelona od letecké společnosti Vueling, u které se dá snadno přikoupit přeprava kola. Ve Španělsku jsem byl jen jako dítě, Pyreneje mě lákají už dlouho, hrubá vzdálenost kolem 2 tisíc kilometrů… Kurník, to vypadá fakt dobře. Ještě si to pár dní nechám projít hlavou a nakonec je jasno. Na přelomu května a června se vydám do Španělska.

V brzkých ranních hodinách mě nabírá kamarád Jarda a vyrážíme do Prahy na letiště. Cesta autem i letadlem proběhla bez komplikací a kolem 14h jsem na letišti v Barceloně. Poskládám si kolo a kolem 16h šlápnu do pedálů. Co se hned z počátku nepodařilo dost dobře naplánovat, byl výjezd z letiště. Výjezd jsem totiž plánoval z jiného terminálu. Asi po hodině se dostávám na svou trasu a vyrážím. Původně jsem měl v plánu první den zakončit v Barceloně a vyjet až druhý den. Bohužel i když jsem měl ubytování zamluvené přes Booking.com od března, 3 dny před odjezdem mi přišel email, že mé ubytování bylo zrušeno (pozn. z fiktivních důvodů). Na poslední chvíli jsem se tedy rozhodl pokračovat po trase a zamluvit ubytování v městě Aiguafreda, což je zhruba 80 km od letiště.

Nejhorší hodiny výpravy na sebe nenechají dlouho čekat. Cesta není tak jednoduchá, jak se zdálo na mapě. Chvílemi musím improvizovat a vzít to přes červené turistické stezky. Bohužel pro mě, španělské červené stezky připomínají spíše ferratu než turistickou trasu, je tma a do toho prší. Některé úseky už byly na hraně. Avšak po představě a akceptaci různých scénářů, mezi kterými byla mj. i varianta, že mi kolo spadne ze skály (pořád lepší kolo než já), druhý den ráno ho půjdu sebrat a budu vymýšlet cestu zpět domů, vše šlo o poznání líp. Jednoduše když se člověk psychicky připraví na nějaký horší scénář, dá se toho zvládnout opravdu dost. Kromě psychiky bojuji i se svaly na svém těle. Dostávám silné křeče do nohou, které vedou celou nohou přes lýtko a stehno. Tělo rezignuje na současnou situaci a je to těžký. Někdy kolem 23.30 se dostanu do Aiguafredy a po chvíli dohadování nakonec majitel penzionu otevře a dá mi klíče od mého pokoje. Uff to byl tedy start.

Španělsko se mi líbí. Na každém rohu jsou domy z kamenů, které na první pohled vypadají, jak kdyby tu stály stovky let. Turismus je touto dobou na nule. Místní si mě překvapeně prohlíží, jakoby si říkali, že jsem nejspíš někde zabloudil. Anglicky nikdo neumí, ale musím dodat, že všichni jsou hrozně milí a snaží se mi vyjít vstříc. Tohle se mi fakt líbí. Přijíždím do přírodního parku Cadí-Moixeró, kde jsou už poměrně slušné hory – pohyboval jsem se v nadmořské výšce kolem 2 000 m.. Tenhle park dá na naloženém gravelu fakt zabrat. V lepší případě vede cyklostezka po šotolině, v horším vede místy, kde možná nějaká stezka v minulosti byla. Teď po ní ale není ani památky. Do toho dost proměnlivé počasí, je to prostě náročné. Každopádně když o své výpravě začnu pochybovat, řeknu si něco ve smyslu: „Chtěl jsi to? Máš to mít. Tak makej.“ A nakonec se žádný kopec nezdá až tak velký.

Jestli mi ve Španělsku něco chybělo, tak to byly otevřené hospody a kavárny. V částech, kterými jsem projížděl, jako by chcípl pes. Za to v Andoře, to je jiná. Tady to žije. Promenády s lidmi a otevřené podniky na každém kroku. První noc jsem si bookl ubytování v hotelu. Dojdu na pokoj a najednou to na mě padne. Je mi šoufl, točí se mi hlava. Skočím si do lékárny pro teploměr, který po chvíli ukazuje 39°C. Dřív bych tomu nevěřil, ale ukazuje se, že když jste v sebevětších nesnázích, tělo vás podrží. Jakmile ale dorazíte na místo, kde je teplo, sucho a navíc čerstvě ustlaná postel, úsilí předchozích dnů si začne vybírat svou daň. Hotel je hezký, takže si řeknu, že nemá smysl to hrotit a když to ráno nebude k tomu, protáhnu si to tu.

Druhý den ráno je mi dobře a snídaně formou bufetu mi ještě zlepší náladu. Teplota je pryč, takže se rychle sbalím a vyrážím pokořit horský průsmyk Port d’Envalira s nejvyšším bodem 2 408 m.n.m.. To se v brzkých odpoledních hodinách podaří. Mám radost. V tu chvíli to samozřejmě ještě nevím, ale je 5. den výpravy a po nejrůznějších nešvarech zažívám nejemotivnější chvilky celé výpravy.

Z Andorry na francouzskou riviéru to pěkně sviští a navíc se mi podařila naplánovat krásná trasa. Venkovních teplot pod 10° a deště však bylo dost a já se těším, jak se ve Francii ohřeju u moře. Bohužel se opakuje něco podobného jako když jsem objížděl ČR po hranicích a těšil se na Moravu.

U moře je vedro, cesta po rovinách vůbec neubíhá a já začínám být otrávený. Na riviéře zvládnu jeden den a poté poměrně zásadně začnu měnit trasu. Místo přes Monako to vezmu přes Digne-es-Bains a pak napřímo do italského Cunea. Samozřejmě nemám porovnání, ale trasa přes Digne-es-Bains byla suprová. Tahle narychlo udělaná změna se povedla.

Francie mě hrozně mile překvapila. Krásné hory. Výborné gastro. S angličtinou nebyl nikde problém. Francie byla parádní.

Do Itálie jezdím často jak v létě tak v zimě, je to jedna z mých nejoblíbenějších zemí. Krásné hory, skvělá kuchyně, milí lidé a z jihu Čech je to poměrně blízko. Nicméně nyní jsem poprvé v končinách, kam turisté zamíří jen zřídkakdy a k mému překvapení narážím na největší jazykovou bariéru výpravy. Nejvíc mě zaráží, že i když řeknete, že neumíte italsky, běžný Ital se vám danou věc přesto bude pokoušet vysvětlit italskými souvětími. Domluva například ubytování je tím pádem velmi vyčerpávající, ale nakonec se vždycky dohodneme. Na příště by bylo dobré naučit se aspoň nějaké základy italštiny.

Z italské Chiavenny vyjíždím směr Saint Moritz. Je pošmůrno, drobně prší, jedu po silnici, kde jezdí dost aut a zdolávám náročné stoupání. Na tom by samo o sobě nebylo až tak nic nečekaného, avšak ukazuje se, že je to silná zkouška mého odhodlání. Každou půl hodinu mě totiž předjede autobus s nápisem „St. Moritz – Bahnhof“. Takovou třešničkou je skutečnost, že na zadní části autobusu jsou držáky na kola. Pokušení tu samozřejmě je, ale cítím se dobře, jedu podle plánu a pokud bych nyní na ten autobus nastoupil, je mi jasné, že bych si to vyčítal. Pokračuji tedy dál po svých a dojíždím do Maloji, kde den zakončuji v kempu.

Na Švýcarsko jsem se těšil hodně. Bohužel to zrovna vyšlo tak, že mi dost prší. I přesto zdolávám 115 km a dojíždím do Rakouska.

Jsem v Rakousku. Když jsem si během zimních večerů trasu plánoval, říkal jsem si, že když dojedu do Rakouska, dá se to považovat za úspěch a z Innsbrucku mohu dojet domů vlakem. Nicméně jedu podle plánu a dotáhnutí této výpravy až domů se zdá být reálné.

Kilometry ubíhají, počasí přeje a na krajině lze pomalu ale jistě pozorovat, že se blížím domů. Po 21 dnech to přijde. Dostávám se na hraniční přechod Nové Údolí. Zastavím, chvilku to vstřebávám. Samozřejmě radost ohromná. V kiosku si koupím české pivo a dojedu na nouzové nocoviště.

Druhý den ráno už jen vše pobalím. Opravím defekt (mimochodem jediný za celou výpravu) a vydávám se na poslední kilometry směr České Budějovice. První přivítání proběhne s rodiči v Holašovicích, kam mi dojeli na kolech naproti. Dáváme společný oběd a pak už dotahuji zbývající kilometry. V sobotu 10. června přibližně v 15h jsem doma.

Hodnotím to tak, že celkově byla tato výprava míň náročná než objetí České republiky po hranicích. Kdo se tedy vydá na mou trasu a zvládne ji do 2 týdnů, dovolím si tvrdit, že se nemusí bát Pyrenejí, Alp ani jiných velkých hor. Jako testovací výprava jak vybavení tak fyzičky je Republika perfektní.

Měl jsem s sebou Gopro, dron a samozřejmě telefon. Točil jsem každý den a když jsem dorazil domů, měl jsem natočených XX hodin materiálu. Nakonec se mi to podařilo nastříhat do 12 minut. Věřím, že to stojí za zhlédnutí.