Česká republika na kole po hranicích

Je to tady. Den, na který jsem se těšil několik měsíců. K mému překvapení pocit natěšení ustupuje a převládá nervozita. Ani jeden den nevím, kde budu spát, počasí je nejisté a cesta dlouhá. Ale je jasné, že couvnout nemůžu. Sedám na sedlo, boty pokládám na pedály a vyrážím.

Trasu jsem zvolil co nejblíž k hranicím. Kromě českých kilometrů nechybí německé, polské, slovenské ani rakouské kilometry. Na trase je nespočet CHKO a 5 národních parků. Čeká mě přibližně 1 700 km, 25 000 výškových metrů a mám na to 16 dní.

Detailní mapu naleznete zde. 

Cestu do Nové Peci dobře znám a jelikož nerad jezdím tam, kde už jsem byl, plus proti mně fouká mírný západní vítr, kilometry ubíhají pomalu.

Po průjezdu Novou Pecí na mě konečně dýchne Šumava a jízda začíná být taková, jakou jsem si představoval :-). Mým plánem je přespat tam, kam dojedu, ale jelikož jsem v první zóně národního parku a na mapě je vidět Nouzové nocoviště Bučina, cíl prvního dne je jasný. (Pozn. kdybych věděl, že Bučina je bývalá nejvýše položená osada v Čechách, nejspíš bych své rozhodnutí přehodnotil.) Zdolané výškové metry přibývají a po 20h jsem na místě.

Říkám si, že je nějaká zima, kouknu na telefon a vidím 5°C, předpověď na ráno hlásí teploty kolem nuly. To mě trochu zaskočí, nemám s sebou dlouhé kalhoty, teplé ponožky ani čepici. Navlíknu na sebe, co mám, něco sním a jdu spát.

Slušně promrzlý se probírám do druhého dne. Posnídám, sbalím se a vyjíždím směr Kvilda. Následuje Modrava, kde se teplota stále pohybuje kolem 4°C a začíná pršet. Zastavuji pod přístřeškem před turistickým infocentrem a po chvíli se dávám do řeči s cyklisty, kterým na Modravě končí dovolená a jedou domu autem. Pokecáme. Zapijeme to jejich výbornou domácí slivovicí a je čas jet dál.

Cesta kolem Roklanského potoka je krásná po celý rok. Většinou sem jezdím v zimě na běžky, ale i na kole je to paráda. Udělám si fotku a jedu dál směr Prášily. I když plánovaná trasa vede mimo náves, nedá mi to a cestu si trochu protáhnu. A dobře dělám. Na návsi je kavárna spojená s menším marketem a mají otevřeno i neděli (což je dnes). V marketu koupím vodu, ovoce a vedle v kavárně si nechám nabít mobil a powerbanku a dávám si zákusky a kávu.

Dál má cesta pokračuje přes Špičák na Železné rudě, kde mě překvapí nasněžený sníh na jedné straně kopce. Ze Špičáku to pěkně sviští až do Nýrska, kde se zastavuji na jídlo. Jelikož se venku zvedá vítr, kouknu na radar a vidím, že se žene slušná bouřka. Na nic nečekám a jedu dál směr Všeruby.

Pokud v jarních měsících budete spát u lesa a v noci uslyšíte štěkot z více stran, pravděpodobně to není noční hon, nýbrž liščí štěkot, pomocí kterého si lišky vyhrazují své teritorium. Na rozdíl ode mě se tedy nemusíte bát, že vás v noci omylem zastřelí místní myslivec :-).

Třetí den ráno mě čeká cesta k rozhledně Čerchov. Cesta je nezpevněná, výškový profil neúprosný a na mě dopadá první krize.

Je to náročný den, ale odhodlání mě nutí jet dál. Světlou chvilkou je zastávka v Rozvadově v restauraci Myslivna. Příjemná obsluha, výborné jídlo s domácím pečivem a na závěr skvělá káva. Jestliže pojedete kolem, určitě se zde zastavte. Když vezmu celou cestu kolem republiky, tohle bylo nejpříjemnější kulinářské překvapení.

Má cesta pokračuje na bývalý Pavlův Studenec a dostávám se do krásné krajiny plné rozsáhlých luk. Možná je to vyčerpáním, ale pocitově to vnímám jako jedny z nejkrásnějších kilometrů v cyklistickém sedle. Najednou mám energii a plním denní plán. Nicméně tělo začíná vzdorovat a já cítím nepříjemný tlak v levém koleni.

Čtvrtý den ráno doufám, že koleno bude dobré. Bohužel. Je to taková zvláštní bolest v přední části. Když se nehýbu, vše je v pořádku, ale jakmile koleno ohnu, cítím ten nepříjemný tlak. Googlím, čím může být podobný problém způsoben a zjišťuji, že je to pravděpodobně způsobem šlapání. Je nutné to nervat silou, dávat si nižší převody, zvýšit kadenci. Vyjíždím a zkouším, jak to půjde.

Jde to. Bolest se nezhoršuje. Jedu dál přes Cheb do Aše. Cesta do Aše je překvapivě hezká. Zpestřením je setkání se zmijí, která je klidná, oba si hledíme svého. Aš mě tedy dvakrát nenadchnul, zastavuji v Minimarketu u Šimona s obsluhou asijského původu, kupuju vodu a pár drobností. Dál se nezdržuji a jedu dál přes Německo směr Plesná. Za Plesnou si vyhlídnu přístřešek s minerálním pramenem Plesenské kyselky a nocuji.

Je tu pátý den a krize vrcholí. Po noci strávené na louce vzhledem k alergii ráno sotva otevřu zalepené oči. Bolest v koleni je horší. Tělo celkově rezignuje a je mi jasný, že takhle to dál nejde. Kašlu na denní plán a koukám do mapy, jestli v okolí není nějaký kemp.

Za cíl mi padne Kemp na Tajchu v obci Šindelová. A hned při příjezdu je mi jasný, že to bude paráda. Žádné asfaltové parkoviště pro auta, kde máte pruh trávy na stan, tohle je přírodní kemp přímo u rybníka s průzračnou vodou, loukou a lesem. Nevím, jestli jsem byl někdy v hezčím kempu. Pravděpodobně nebyl. Zabydlím se a jdu do občerstvení, které provozuje zcestovalý p. Milan. Je to sympaťák každým coulem, který vám připraví steak, tortilu, klobásu, pizzu… prostě téměř cokoliv :-). Ochutnám skoro vše z jeho nabídky a zapiju to pivem. Nálada se začíná zlepšovat, ale pochybuji, že celou republiku odjedu.

Zpětně to hodnotím tak, že tento odpočinkový den byl nutný. Shodou okolností to vyšlo na výjimečné místo, které mi dodalo neuvěřitelnou dávku energie. Tohle prostě nenaplánuješ :-).

Odpočatý z předchozího dne se probírám do nového rána. Výškový profil na Klínovec je sice děsivý, ale cesta vede přes Boží Dar, kde to mám hrozně rád.

Počasí přeje a dostávám se do Horní Blatné a mířím směr Boží Dar. Rozsáhlé světle zelené jarní louky mi dodávají energii a cesta pěkně ubíhá. V Božím Daru dávám kafe, doplňuji zásoby a směřuji ke Klínovci. Klínovec zdolán bez větších obtíží, udělám fotku a frčím dál směr Vejprty.

Z Vejprt nakonec dojedu k vodní nádrži Fláje. Cesta je to pestrá s minimální provozem. Plním denní porci kilometrů a výškových metrů a spokojený se jdu připravit na nocování.

Na dnešek jsem si naplánoval slušnou porci kilometrů, ale motivace by tu byla. Jelikož na noc a následující ráno jsou hlášeny bouřky, zamluvil jsem si ve Varnsdorfu hotel se snídaní :-).

Louky kolem Moldavy, to je něco pro mě. Na kole se tam jede parádně. Do Hřenska volím trasu přes Schönu a přívoz. Přechod z Čech do Německa je téměř neznačen a vede po turistické trase, takže se stalo nevyhnutelné, přejel jsem ho a mám tu první větší zajížďku. Ještě to zkouším nějak vymyslet, ale po chvilce bloudění se vracím zpět. Zrovna to tak vyšlo, že mám vybitou baterku v mobilu a jsem bez mapy. Dávám na svůj orientační smysl, bez občasného váhání se to neobešlo, ale nakonec dojedu do Schöny v Německu a beru přívoz do Hřenska. Je 17h, check in v hotelu ve Varnsdorfu zavírá ve 20h, což je ještě kus cesty, přesto zastavuji v občerstvení U Fořta, kde dávám jídlo a dobíjím telefon, abych měl k dispozici mapu.

České Švývarsko se na kole jede moc pěkně. Kvalitní asfaltové cykloztezky přímo u pískovcových útvarů. Tohle se prostě musí líbit každému cyklistovi. Času není nazbyt, zastavuji pro jednu fotku a dál už se kochám jen ze sedla.

20h se blíží, pro jistotu volám do recepce hotelu, aby se mnou počítali. Paní recepční je moc milá a sdělí mi, že ní problém pár minut počkat. Jedu, co to jde a do hotelu přijedu ve 20:01.

Převezmu klíčky, jdu do pokoje a přichází na řadu praní. Oblečení vyperu v umyvadle, rozvěsím ho po celé koupelně a jdu to zapít.

Ráno sice neprší, ale je mokro, zima a z hotelu se mi vůbec nechce. Vyjíždím až po 10h, což není dobrý.

Přes Hrádek nad Nisou a Chrastavu dojíždím do Mníšku a začínám stoupat do Jizerských hor. Kopec je to slušný, nicméně na kole jsem tady už jel a vím, že po vystoupání mě za odměnu čeká vodní nádrž Bedřichov – další krásné místo.

Jizerské hory mě příjemně překvapily. Jsou to tak akorát velké kopce, chvíli jedete nahoru, pak zas dolů. Prostředí se hezky mění. Jako cíl jsem si dal Vysoké nad Jizerou s výhledem na krkonošský Kotel. Kolem 22h dorážím na místo.

Probuzení do devátého dne je jedno z nejhezčích. Obloha bez mráčku a sotva vylezu ze stanu, hledím na Krkonoše. S tímto neobyčejným výhledem posnídám, prohodím pár milých slov s místním občanem a jedu směr Jelemnice a Vrchlabí.

V Krkonoších mě čekají slušné kopce a když jedu kolem třetí rozhledny, říkám si, že už by se to mohlo lámat :-). Krkonošema projedu do Žacléře a pokračuji směr Lubawka (PL). Z Lubawky kolem Adršpachu až do Police nad Metují.

Co mi hází vidle do mých plánu je skutečnost, že v první polovině června je většina kempů v Čechách zavřená. Zkouším ještě hotel v Polici nad Metují, ale 2* hotel na severu Čech vážně nechceš. Takže jsem docela rád, že nemají volno a nedaleko Police nocuji.

Ráno se rychle sbalím, poněvadž se žene déšť a směřuji to zpět na náměstí v Polici. Zajímavé, že hned vedle 2* hotelu, ze kterého mi běhá mráz po zádech ještě teď, je útulná pekárna s posezením.

Jsem tam zhruba dvě hodiny, dám si dvě kafe a naplním břicho slaným i sladkým. Rád na to místo vzpomínám. Když vyjedu ještě prší, ale dobrá nálada mě neopouští. Za chvílí jsem v Polsku a projíždím Národním parkem Stolové hory.

Dál cesta vede po Polské straně kolem Orlických hor a svou cestu zakončuji v Králíkách. Mimo sezónu je to mrtvé město, kde v místní hospodě vaří do 15h. Dojedu na náměstí, kde je bar se zahrádkou a objednávám Ráznou 10° od Radegastu. Dávám se do řečí s místními, objednávám pizzu (nic jiného nemají) a dám si ještě jedno pivo. Je to příjemná zastávka, ale čas letí jak blázen, takže platím a jedu k vyhlídnutému přístřešku.

V dopoledních hodinách mě čekají Hanušovice – takhle jsem si Jeseníky nepředstavoval, nezdržuji se a jedu dál směr Jeseník. Dle radaru čekám na bouřku a ta přichází. Za deště projedu Jeseníkem a dál pokračuji na Zlaté Hory, kde mám rezervovaný penzion.

Cesta Jeseník – Zlaté Hory – konečně Jeseníky, které jsem očekával. Obzvlášť se mi líbí v Mlžných močálech, kde je vážně mlha. Sice jsem promočený, jak kdybych zrovna skočil do rybníka, ale jelikož mě čeká penzion, nějak mě to netrápí a převládá dobrá nálada.

Při příjezdu na penzion následuje obvyklá procedura praní prádla v umyvadle. Jelikož jsem promokl nejen já, ale i část vybavení, beru vše na pokoj a tam to rozbaluji :-).

Poněvadž na 12. den nebyly na trase žádné velké kopce, řekl jsem si, že pokud chci republiku do 16 dní dotáhnout, musím to hecnout. Plán tedy je dojet ze Zlatých Hor do Jablunkova se zastávku v Bohumíně, kde se setkám s kamarádem Honzou.

Z Krnova do Opavy se jede vážně moc hezky. Kolem 16h jsem v Bohumíně a dávám na posilněnou Plzeň s Honzou. Dál pokračuji přes Karvinou do Českého Těšína, kde nakupuji zásoby a jedu směr Jablunkov.

Na radaru to nevypadá dobře, schyluje se k pořádně bouřce. Vjíždím do Třince, po pravici vidím industriální komplex Třineckých železáren a hned za nimi nad Beskydy černo. Pořádný černo. K plánovanému nocování to mám 20km. Ještě 10km dám a pak mě bouřka dostihne. Je tu šupec jako kráva. Čekám do 22h, jestli se to zlepší. Nic moc. Sedám na kolo a dávám si nejhorších 10km výpravy.

Nakonec dojedu promočený k plánovanému přístřešku a říkám si, co tady blbnu.

Závěr předešlého dne byl sice trochu na hraně, ale ukázalo se, že za den zvládnu odjet 180 km. Po 10ti dnech zase začínám pomalu věřit, že objetí republiky v termínu je reálné.

V Beskydech jedu na kole poprvé, po zklamání z Jeseníků nemám velká očekávání. Jak jsem příjemně překvapen! Možná to bylo tím předchozím rovinatým dnem, možná trochu přidala i jiskřička naděje, že se objetí republiky podaří, nicméně Beskydy jsou krásné hory s jedinečnou přírodou a s minimem turistů. Tyhle hory mě chytly za srdíčko.

Na odpoledne jsou opět hlášené bouřky a povodňová výstraha. Googlím penzion a den zakončuji v obci Karolinka nedaleko Velkých Karlovic.

Při výjezdu z Karolinky ještě trochu poprchává. Začátek trasy mám naplánovaný přes turistické modré, avšak bouřky z předešlých dní udělaly své. Na gravelu s bágly se jede těžko. Přesto kdybych si měl vybrat mezi tímhle a prvotřídkou, radši bych tuhle rozbitou modrou.

Dopolední zastávku dávám ve Valašských Kloboukách a dál jedu směr Bojkovice, Strání, Velká nad Veličkou.

Den zakončuji v kempu u koupaliště Lučina ve Tvarožné Lhotě.

Když jsem mrzl na Šumavě na začátku výpravy, na tenhle den jsem se fakt těšil. Říkal jsem si, že bude teplíčko, rovinky a závěr výpravy v dohledu.

No a nakonec se z toho vyklubal nejnudnější den ze všech. Horská jezírka a tůňky vystřídaly zelené brčály, na cyklostezkách lidí jak na Václaváku a vedro. Tohle vážně není nic pro mě. Chápu, že jezdit na Moravě na kole ze sklípku do sklípku může být fajn. Ale jet na Moravu v první řadě za cyklistikou vážně není dobrý nápad.

Světlou stránkou dne byla zastávka a koupání v Mašovického lomu.

Počasí přeje a vypadá to na poslední den výpravy.

Ráno se ještě vykoupu v lomu, dobalím a přes Vranov nad Dyjí, Waldkirchen an der Thaya, Chlum u Třeboně a Třeboň jedu domů.

Cesta je to příjemná, hlavou se mi honí, kde jsem byl, co jsem zažil a s úsměvem na rtech se blížím k Českých Budějovicím.

Musím se k něčemu přiznat. Na tomhle cyklovýletě se z mě stal fanoušek country :-). Už druhý den výpravy jsem se těšil, až krouhnu tisícovou míli a pustím si následující song. Někde na území Rakouska se to stává skutečností. Zvolním tempo, reprák dávám na plno a s hřejivým pocitem uvnitř si to šlapu krajinou.

Z Třeboně už cestu dobře znám. Na budějovickém náměstí udělám fotku, v místní restauraci dám pivo a tatarák, výlet si vnitřně uzavřu a pak už zbývá dojet jen pár stovek metrů dom.

Dle mého názoru se jedná o nejlepší trasu, jak objet republiku po hranicích za dva týdny. Celkově jsem najel 1,746 kilometrů, nastoupal 25,236 metrů a trvalo mi to 16 dní a 15 nocí. 10x jsem nocoval nadivoko, 3x v penzionu a 2x v kempu.

Čím víc cestuji a čím víc toho vidím, tím víc to mám rád tady u nás doma. Šumava, Krušné hory, Jizerské hory, Beskydy to jsou vskutku krásná místa naší země a díky této výpravě jsme měl možnost prozkoumat je zblízka. Je sice pravdou, že na nějakou detailní turistiku nebyl prostor, ale jako základní přehled tahle výprava posloužila víc než dobře. Už mám v hlavě do jakých míst se vrátím a prozkoumám je důkladněji.

Nápad, který vznikl mj. jako jeden z důvodů obhajoby koupě dalšího kola :-), se podařilo dotáhnout do úspěšného konce. Jak se dalo předpokládat, byly horší i lepší chvilky. Jelikož výškový profil naplánované trasy realitě ani vzdáleně neodpovídal, byl silně podhodnocený, horší momenty byly o dost horší, než jsem čekal, že budou. Ale právě díky nim, byly lepší chvilky o to silnější. Musím říct, že celkově byl tento výlet dost intenzivní a díky tomu se mi nesmazatelně vryl pod kůži. Fyzické následky to na mě nezanechalo a psychické, mám za to, že taky ne. Jestli mi ale něco tenhle výlet dal co se týče seberozvoje, bude to následující: „Každý kopec se dá zdolat. Každý problém má řešení. Vzdát to můžeš zítra.“