Dvoupřevodník vs. jednopřevodník

Výrobci zákazníkům tlačí jednopřevodníky a mě to trochu mrzí. Pokud chci gravel využívat naplno a to i na bikepacking či chci na kolo hodit silniční sadu kol, jednopřevodník bude dost limitující. Za mě tedy na gravel patří dvoupřevodník a je škoda, že výrobci mají nabídku kol s dvoupřevodníky velmi omezenou. Sháněl jsem kolo do náročnější podmínek s hliníkovým rámem a v takovém případě se nabízela pouze specifikace Silex 400 na sadě Shimano GRX RX400.

Nová Merida Silex 400

Volba tedy padla na specifikaci Silex 400 s GRX RX400. V minulosti jsem si zakoupil 4 gravely, tři na sadě 2×11 a jeden na 2×12. Byl jsem tedy zvědavý jak pocitově velký rozdíl bude při používání pohonu 2×10. Na tomto pohonu se mi líbí, že kazeta má 36z a dá se na ní tedy jet lehčí převod než na 2×11, kde je nejvyšší počet zubů 34. S naloženým kolem se lehčí převod vždycky hodí. Dalším plusem je vyšší odolnost řetězu (širší řetěz, menší křížení) a levnější ceny náhradních dílů. Teoreticky to na mě působí, že by to mohla být ideální sada, na které se dá objet svět.

Je čas na první jízdu

Delší reach je jednoznačně znát a kolo mi sedí od prvních kilometrů. Vzhledem k plášťům 45 mm se nebojím vyrazit do lesa. Samozřejmě MTB to není, ale kromě pasáží s kořeny kolo funguje překvapivě dobře. Delší dosah je znát a kolo je při vyšších rychlostech z kopce krásně stabilní a nevyžaduje tolik pozornosti jako kola na menších rámech. Pohon GRX RX400 není tak citlivý jako RX600, ale vše funguje jak má a dalo by se na něj zvyknout.

Shrnutí

Nový Silex je povedené kolo a jeho nová geometrie mi sedla. Jen škoda, že je tak málo verzí s dvoupřevodníkem. Co se týče jednotlivých komponentů, chválím kompletní sadu Shimano GRX. Záplety nejsou nejlehčí, ale jak přední tak zadní kolo má zapouzdřená Novatec ložiska. Líbí se mi velikost předního kotouče 180 mm, naopak moc se mi nelíbily nejlevnější kotouče Shimano SM-RT10. Na druhou stranu za cenu 45 000 Kč ještě nějaký prostor na lehčí upgrade zbývá. Celkově si myslím, že Silex 400 je slušný všestranný gravel, který dobře funguje na štěrku i na silnici.

Výbava

Co se týče výbavy, na kole je kompletní sada 105. Drobné výtky mám k brzdovým destičkám, které byly na fotkách s chladiči, ale přišly bez nich. Víc by se mi líbily kotouče 160mm než 140mm, se kterými je kolo dodáváno. Ale jiné výtky k výbavě nemám. Tady je vše v pořádku a není zapotřebí nic upgradovat.

Geometrie a velikost

Obecně zastávám názor, že když si kupuji kolo od nějaké renomované značky, spoléhám se na doporučení velikosti rámu od výrobce, jen tak kolo může fungovat 100% tak, jak bylo navržené.

Měřím 180 cm a výšku rozkroku mám 86 cm. Tomu naprosto perfektně odpovídá velikost M 54 (pro výšku postavy 175 – 185 cm a rozkrok 83 – 90 cm).

Při první jízdě si říkám, že je kolo nějaké malé. Kouknu do tabulky geometrie a bodejť by ne, velikost 54 má reach pouze 380 mm! Reach porovnávám s hodnotami jiných výrobců a jsem mírně rozladěný. Canyon Grizl ve velikosti M má hodnotu 401 mm, u nového Grailu je to 411 mm, nová Merida Silex má dokonce 412 mm ve velikosti M.

Tohle není gravel

Na obranu Superioru, SUP jízdní kolo X-ROAD Team Comp popisuje spíš jako endurance silničku a pro takové kolo je hodnota reach 380 mm v pořádku a odpovídá hodnotám konkurentů.

Závěrem

Na papíře velmi zajímavé kolo, avšak pro mé použití naprosto nevhodné. Prostě mi bylo malé. Nelze úplně vinit Superior. Kdybych se předem koukl na tabulku geometrie, nejspíš bych zvolil velikost 56 a ta by mohla v mém případě fungovat úplně jinak.

Pokud na Superior narazíte ve slevě a zvolíte vhodnou velikost rámu, určitě stojí za zvážení jeho pořízení.

V brzkých ranních hodinách mě nabírá kamarád Jarda a vyrážíme do Prahy na letiště. Cesta autem i letadlem proběhla bez komplikací a kolem 14h jsem na letišti v Barceloně. Poskládám si kolo a kolem 16h šlápnu do pedálů. Co se hned z počátku nepodařilo dost dobře naplánovat, byl výjezd z letiště. Výjezd jsem totiž plánoval z jiného terminálu. Asi po hodině se dostávám na svou trasu a vyrážím. Původně jsem měl v plánu první den zakončit v Barceloně a vyjet až druhý den. Bohužel i když jsem měl ubytování zamluvené přes Booking.com od března, 3 dny před odjezdem mi přišel email, že mé ubytování bylo zrušeno (pozn. z fiktivních důvodů). Na poslední chvíli jsem se tedy rozhodl pokračovat po trase a zamluvit ubytování v městě Aiguafreda, což je zhruba 80 km od letiště.

Nejhorší hodiny výpravy na sebe nenechají dlouho čekat. Cesta není tak jednoduchá, jak se zdálo na mapě. Chvílemi musím improvizovat a vzít to přes červené turistické stezky. Bohužel pro mě, španělské červené stezky připomínají spíše ferratu než turistickou trasu, je tma a do toho prší. Některé úseky už byly na hraně. Avšak po představě a akceptaci různých scénářů, mezi kterými byla mj. i varianta, že mi kolo spadne ze skály (pořád lepší kolo než já), druhý den ráno ho půjdu sebrat a budu vymýšlet cestu zpět domů, vše šlo o poznání líp. Jednoduše když se člověk psychicky připraví na nějaký horší scénář, dá se toho zvládnout opravdu dost. Kromě psychiky bojuji i se svaly na svém těle. Dostávám silné křeče do nohou, které vedou celou nohou přes lýtko a stehno. Tělo rezignuje na současnou situaci a je to těžký. Někdy kolem 23.30 se dostanu do Aiguafredy a po chvíli dohadování nakonec majitel penzionu otevře a dá mi klíče od mého pokoje. Uff to byl tedy start.

Španělsko se mi líbí. Na každém rohu jsou domy z kamenů, které na první pohled vypadají, jak kdyby tu stály stovky let. Turismus je touto dobou na nule. Místní si mě překvapeně prohlíží, jakoby si říkali, že jsem nejspíš někde zabloudil. Anglicky nikdo neumí, ale musím dodat, že všichni jsou hrozně milí a snaží se mi vyjít vstříc. Tohle se mi fakt líbí. Přijíždím do přírodního parku Cadí-Moixeró, kde jsou už poměrně slušné hory – pohyboval jsem se v nadmořské výšce kolem 2 000 m.. Tenhle park dá na naloženém gravelu fakt zabrat. V lepší případě vede cyklostezka po šotolině, v horším vede místy, kde možná nějaká stezka v minulosti byla. Teď po ní ale není ani památky. Do toho dost proměnlivé počasí, je to prostě náročné. Každopádně když o své výpravě začnu pochybovat, řeknu si něco ve smyslu: „Chtěl jsi to? Máš to mít. Tak makej.“ A nakonec se žádný kopec nezdá až tak velký.

Jestli mi ve Španělsku něco chybělo, tak to byly otevřené hospody a kavárny. V částech, kterými jsem projížděl, jako by chcípl pes. Za to v Andoře, to je jiná. Tady to žije. Promenády s lidmi a otevřené podniky na každém kroku. První noc jsem si bookl ubytování v hotelu. Dojdu na pokoj a najednou to na mě padne. Je mi šoufl, točí se mi hlava. Skočím si do lékárny pro teploměr, který po chvíli ukazuje 39°C. Dřív bych tomu nevěřil, ale ukazuje se, že když jste v sebevětších nesnázích, tělo vás podrží. Jakmile ale dorazíte na místo, kde je teplo, sucho a navíc čerstvě ustlaná postel, úsilí předchozích dnů si začne vybírat svou daň. Hotel je hezký, takže si řeknu, že nemá smysl to hrotit a když to ráno nebude k tomu, protáhnu si to tu.

Druhý den ráno je mi dobře a snídaně formou bufetu mi ještě zlepší náladu. Teplota je pryč, takže se rychle sbalím a vyrážím pokořit horský průsmyk Port d’Envalira s nejvyšším bodem 2 408 m.n.m.. To se v brzkých odpoledních hodinách podaří. Mám radost. V tu chvíli to samozřejmě ještě nevím, ale je 5. den výpravy a po nejrůznějších nešvarech zažívám nejemotivnější chvilky celé výpravy.

Z Andorry na francouzskou riviéru to pěkně sviští a navíc se mi podařila naplánovat krásná trasa. Venkovních teplot pod 10° a deště však bylo dost a já se těším, jak se ve Francii ohřeju u moře. Bohužel se opakuje něco podobného jako když jsem objížděl ČR po hranicích a těšil se na Moravu.

U moře je vedro, cesta po rovinách vůbec neubíhá a já začínám být otrávený. Na riviéře zvládnu jeden den a poté poměrně zásadně začnu měnit trasu. Místo přes Monako to vezmu přes Digne-es-Bains a pak napřímo do italského Cunea. Samozřejmě nemám porovnání, ale trasa přes Digne-es-Bains byla suprová. Tahle narychlo udělaná změna se povedla.

Francie mě hrozně mile překvapila. Krásné hory. Výborné gastro. S angličtinou nebyl nikde problém. Francie byla parádní.

Do Itálie jezdím často jak v létě tak v zimě, je to jedna z mých nejoblíbenějších zemí. Krásné hory, skvělá kuchyně, milí lidé a z jihu Čech je to poměrně blízko. Nicméně nyní jsem poprvé v končinách, kam turisté zamíří jen zřídkakdy a k mému překvapení narážím na největší jazykovou bariéru výpravy. Nejvíc mě zaráží, že i když řeknete, že neumíte italsky, běžný Ital se vám danou věc přesto bude pokoušet vysvětlit italskými souvětími. Domluva například ubytování je tím pádem velmi vyčerpávající, ale nakonec se vždycky dohodneme. Na příště by bylo dobré naučit se aspoň nějaké základy italštiny.

Z italské Chiavenny vyjíždím směr Saint Moritz. Je pošmůrno, drobně prší, jedu po silnici, kde jezdí dost aut a zdolávám náročné stoupání. Na tom by samo o sobě nebylo až tak nic nečekaného, avšak ukazuje se, že je to silná zkouška mého odhodlání. Každou půl hodinu mě totiž předjede autobus s nápisem „St. Moritz – Bahnhof“. Takovou třešničkou je skutečnost, že na zadní části autobusu jsou držáky na kola. Pokušení tu samozřejmě je, ale cítím se dobře, jedu podle plánu a pokud bych nyní na ten autobus nastoupil, je mi jasné, že bych si to vyčítal. Pokračuji tedy dál po svých a dojíždím do Maloji, kde den zakončuji v kempu.

Na Švýcarsko jsem se těšil hodně. Bohužel to zrovna vyšlo tak, že mi dost prší. I přesto zdolávám 115 km a dojíždím do Rakouska.

Jsem v Rakousku. Když jsem si během zimních večerů trasu plánoval, říkal jsem si, že když dojedu do Rakouska, dá se to považovat za úspěch a z Innsbrucku mohu dojet domů vlakem. Nicméně jedu podle plánu a dotáhnutí této výpravy až domů se zdá být reálné.

Kilometry ubíhají, počasí přeje a na krajině lze pomalu ale jistě pozorovat, že se blížím domů. Po 21 dnech to přijde. Dostávám se na hraniční přechod Nové Údolí. Zastavím, chvilku to vstřebávám. Samozřejmě radost ohromná. V kiosku si koupím české pivo a dojedu na nouzové nocoviště.

Druhý den ráno už jen vše pobalím. Opravím defekt (mimochodem jediný za celou výpravu) a vydávám se na poslední kilometry směr České Budějovice. První přivítání proběhne s rodiči v Holašovicích, kam mi dojeli na kolech naproti. Dáváme společný oběd a pak už dotahuji zbývající kilometry. V sobotu 10. června přibližně v 15h jsem doma.

Hodnotím to tak, že celkově byla tato výprava míň náročná než objetí České republiky po hranicích. Kdo se tedy vydá na mou trasu a zvládne ji do 2 týdnů, dovolím si tvrdit, že se nemusí bát Pyrenejí, Alp ani jiných velkých hor. Jako testovací výprava jak vybavení tak fyzičky je Republika perfektní.

Měl jsem s sebou Gopro, dron a samozřejmě telefon. Točil jsem každý den a když jsem dorazil domů, měl jsem natočených XX hodin materiálu. Nakonec se mi to podařilo nastříhat do 12 minut. Věřím, že to stojí za zhlédnutí.

„Král je mrtev, ať žije král!“ Canyon Neuron CF 8 2023

Canyon Neuron CF je vážně skvělé kolo. Je tak dobré, že když vyšel nový model s vylepšenou geometrií a pár novými detaily, neudržel jsem se a musel jsem ho mít.

Bral jsem osvědčenou výbavu CF 8, ale hned na začátek to chtělo pár upgradů. Na kolo jsem hned po koupil hodil karbonová řídítka Next Race 35 s zdvihem 20mm, řazení a přehazovačku XT. Kolo zajíždím a první dojmy jsou velmi dobré. Až najedu víc kilometrů, pustím se do srovnání mezi starým a novým modelem.

Shrnutí

Jak píšu o pár řádek výše, kvalita zpracování mě trochu zklamala, avšak dalo by se říct, že se jednalo o drobnosti. Kompatibilita s aplikacemi funguje na výbornou. Jízda na trenažéru je velmi realistická a díky aplikacím se jen tak neomrzí. Osobně si myslím, že za cenu do 30 tisíc korun se jedná o skvělý kup, který v dané cenové kategorii nemá konkurenci.

Kde koupit Zycle ZBike?
Pokud bych si cyklotrenažér koupil nyní, koupil bych ho ve spolupráci s Rouvy za cenu 1 199 EUR a 6ti měsíčním členství zdarma. To hodnotím jako velmi dobrou nabídku.

Ke kolu jsem pořídil sadu silničních kol Mavic Ksyrium S a pláště Schwalbe One 28mm. Tahle kombinace vážně valí, budiž důkazem, že na jeden zátah se mi podařilo odjet 300 km.

Canyon Grizl CF je univerzální rychlé kolo, se kterým se můžete vydat na vícedenní bikepacking či na rychlý švih po práci. Obzvlášť pokud si ke kolu pořídíte silniční sadu kol, možnosti jsou takřka neomezené. Za letošní sezónu (2022) mám nalítáno přes 5 tis. km a pořád mě tenhle gravel neskutečně baví.

Má nejoblíbenější trasa je Přes 3 tisícovky, 2 rozhledy a 1 hrad. I když má tento okruh „jen“ kolem 50 km, nenechte se mýlit. Důkladně prověří vaší jak fyzickou tak technickou průpravu, obzvlášť pokud pojedete za mokra.

Je sobotní ráno, v Budějcích naložím kolo na auto a vyrážím směr Javorník. Za hodinku jsem na místě, připravím kolo, převleču se, zapínám GPS a dávám se na trasu.

Je to jak horská dráha, nahoru, dolu, chvilku pohodička a pak zas makačka, ale přesně tak to mám rád. V Kašperských Horách zastavuji u místního pivovaru na oběd a pokračuji dál po trase. Prostředí se neustále mění, kameno-kořenové úseky, singl traily, lesní cesty, takhle si představuji přírodní MTB okruh.

Značně zmožený, ale spokojený přijíždím v podvečerních hodinách k autu. Opět to stálo za to a potvrdilo se mi, že tento typ tras mi sedí jak prd*l na hrnec. Všechna ta zákoutí, nečekané odbočky, různorodé prostředí, dechberoucí výhledy (i kopce :-)), tohle prostě dokáže naplánovat jen místní nadšený cyklo domorodec :-). Díky moc!